Jizerské Hory

Milí Dobrodruzi.

Je to druhý den, kdy jsem se vrátil ze svého 3. denního putování na kole Jizerskými Horami a tak je-s malým odstupem-pravý čas napsat krátký report.

Dostalo se mi tu několik nových zkušenností, o které se s Vámi chci podělit. Ale začněme od začátku.

V Pátek dopoledne jsem ještě vyvenčil Bobeše a asi v jedenáct konečně vyrazil. Mám do Jizerek klasickou přístupovou trasu přes Kopaninu a hlavně Černou Studnici, kterou považuji za jeden z nejlepších terénů pro Enduro jezdce(takto pěkně oficiálně nazváno.)

Ještě v ůvodu chci říct, že každý máme pro pobyt v horách jiné důvody. Můj je ten, že mám rád hory a trochu drsnější pojetí ježdění na horském kole-bajku a tak toto vyprávění bude jistě psáno z tohoto pohledu. Ale ať už jsme bajkeři nebo lezci či turisté, určitě si každý následující text převede do formy, která je jemu milá.  Protože proto na horách jsme. Protože se nám to líbí.

Z hřebene Černé Studnice je famózní sjezd po žluté t.z. na Smržovku. Odtud jsem pokračoval severo-východním směrem.

Skvělým, technickým a krásným výjezdem podél Desenských vodopádů jsem se nakonec dostal až k vodní nádrži Souš. Mám zato, že je tam zakázáno tábořit. Přesto se přiznávám. Bylo asi 19:00 a vzhledem ke koncentraci chat, bylo právě toto místo, kde byly značky zákazu vstupu, vhodné. Protože tam nikdo nebyl.

Můj způsob táboření je takový, že ani neuválím trávu (spím v hamace) a veškerý bordel si samozřejmě beru sebou. Opravdu byste nepoznali, že jsem tam byl.

Místo bylo vhodné i proto, že jsem si našel pěkný potok a u něj se tedy utábořil.

Nejdříve jsem se vykoupal a ve vodě si vymáchal dres, postavil komplet bivak a uvařil si večeři. Kuskus s bujónem a nakrájenou čabajkou. Pak už jsem jen posedával a vařil a popíjel čaj.

Hned první noc jsem došel k důležitému poznání. Přiznám se k jedné věci. Ačkoliv jsem za posledních asi deset let, kdy jsem sjezdil téměř veškeré české hory křížem krážem na kole, strávil opravdu hodně času v horách, netábořil jsem v nich. Na kole je potřeba být lehký a tak jsem spával po chatách apodobně.

Dříve jsem samozřejmě jezdil na čundry ale to je už hodně dávno.

Zimní táboření je jedna věc. Na to se člověk připraví opravdu zodpovědně. Ale tentokrát jsem letní bivak v horách podcenil. Nevzal jsem si do hamaky karimatku a byla mi zima odspodu.

První noc jsem však vydržel ještě celkem v pořádku. Nakonec jsem i usnul a velmi pohodlně se probudil až někdy před jedenáctou dopoledne.

Pak jsem tedy sbalil tábor do několika desítek centimetrů čtverečních obsahu svého batohu a pokračoval dál.

Cílem byl smrk, nejvyšší hora Jizerek. Z něj vede famózní sjezd po modré t.z. na Nebeský Žebřík.

Dojel jsem na Předěl a mezi ním a Smědavou si okolo sedmé večer našel tábořiště u říčky Černé Smědé. Zde připomínám, že mnoho fotek z této akce je na našem fejsbůku https://www.facebook.com/DDhammocksCZ

a na Youtube jsou dvě videa.

Tentokrát jsem si pověsil pouze hamaku, nebe bylo modré a plachta zatím zůstala v batohu.

Uvařil si veřeři, čaj, předtím se vykoupal a vypral a asi v deset šel spát.

Ale...

Letní, asi 1. kg vážící spacák z mikrovlákna, který mám už asi 10 let by více-méně stačil. Ale asi už po půl hodině jsem cítil přicházející chlad odspodu.

Opravdu to tedy není tak, že v hamace vás nestudí zem, na které ležíte. Opravdu je to tak, že Vás studí okolní vzduch! Pokud nemáte nějakou izolaci.

Spacák pod Vámi nestačí, jak známo, vahou těla ho stlačíte a tím ztratí loft, tedy princip izolace na kterém funguje. Dole tedy nefunguje. To jsem tak trochu čekal ale stále jsem doufal, že to bude stačit.

Zde se jen vrátím k první noci, která už také byla dosti chladná a ráno jsem si říkal, že jsem se prostě špatně vybavi(nevzal si karimatku/alumatku) a prostě jedu domů. Ale hezkému dnu netrvalo ani pár desítek minut aby mne přesvědčil pokračovat s tím, že i druhou noc nějak vydržím.

Vydržel jsem!

Celou noc jsem se snažil najít takovou polihu, abych se dotýkal spodní části hamaky jen minimální plochou těla. Tedy různě na boku a ještě podložený třeba rukou.

Do fáze třesu zimou jsem se nedostal, těsně před ní jsem totiž asi ve čtyři hodiny ráno z hamaky utekl a rychle začal vařit čaj. Teď mi byla opravdu zima (nějaké teplé oblečení si na kolo ze zvyku neberu) ale počínající úsvit a několik vnuknutí mi dalo naději na brzký konec nočního utrpení.

Nejdříve jsem tedy vypil půl litru horkého čaje-topení zevnitř. Další litr a půl horké vody jsem nalil do vodního vaku. Teď přišla ke slovu plachta. Polovinou jsem jí asi ve čtyřech vrstvách vypodložil hamaku(místo karimatky), ve spacáku si na ní nehl a druhou polovinou plachty jsem se ještě svrchu zakryl.

Společně s vakem horké vody ve spacáku už bylo v hamace snesitelně a já se dobral nějých 7:30 ráno. Jestli jsem za celou noc zabral na několik minut, je to možné ale nevím o tom.

Ráno nebyl důvod prodlužovat noční utrpení a jakmile se slunce vyhouplo přes stromy, před osmou hodinou jsem vstal a uvařil si další ranní čaj a chytal první paprsky slunce.

Dál už to byl klasický scénář. Sbalení a cesta na Jih a pozdně-odpolední návrat do Turnova.

K tomu všemu chci říct záísadní věc. Berte si sebou i v létě do hor karimatku, stačí alumatka. V noci jsem ještě v zoufalství chtěl natrhat mezi dvojitý plášť hamnaky, kam se právě karimatka vkládá trávu ale samozřejmě byla mokrá od rosy.

Zima mi nebyla kvůli hamace. Kdo viděl fotky ve fotogalerii nebo má videa na youtube ze zimního táboření na Šeráku, v -15 stupmích Celsia, ví, že jsem v ní strávil velmi příjemný čas a spal jsem v ní v kuse asi 14 hodin. Byl jsem totiž vybavený zimní karimatkou a spacákem.

Zkrátka, vozte k hamace alespoň alumatku!

Mnoho příjemných chvil v horách a na Vašich cestách Vám přeji do tohoto léta.

Pavel